V.I.P expedice Dachstein = ferraty a sníh

3. března 2010

V.I.P expedice Dachstein = ferraty a sníh

První rakouská horská V.I.P. expedice. Během prodlouženého víkendu se deset pedagogů a tři instruktoři STANu vydali opět směrem ke kovovému kříži na vrcholu Dachsteinu. Došli na vrchol nebo nedošli? Vrátili se všichni?Co zdolání ferrat pro všechny znamená? Opakuje se květnový zápas se sněhem? Stavění stanů na ledovci?...:-) Vše o tom, jak se navracíme na místo, které nám v květnu odolalo, se dozvíte v článku...

Počet účastníků: 13* Výchozí bod: Hotel Türlwand (1680m.n.m.)* Dosažená výška: Hoher Dachstein (2995m.n.m.)* Obtížnost ferrat: A-C

Ferraty?!?!

Kolem 22:00 sedí ve středisku deset pedagogů, začíná seznamování s materiálem, rozdělujeme si helmy, úvazky a ferraty... Ferraty? Někteří po sobě nedůvěřivě pokukují- my půjdeme na ferraty? Půjdeme na ferraty! Proto nastavit vše potřebné na naše tělesné proporce a okolo půlnoci práskneme do koní a míříme za hranice. Někdy ráno dojíždíme do cíle naší cesty-parkoviště u hotelu Turnvald, kde končí silnice a začíná naše cesta. Parkoviště se mění v převlékárnu a v překladiště veškerých věcí, které z batohu putují na obří hromady, vršící se jedna vedle druhé a rostoucí jako houby po dešti. Po probírce se je zase všichni snaží s nenávistnými výkřiky nacpat zpátky. Okolo osmé odcházíme po cestičce k prvnímu styčnému bodu, k chatě Dachsteinsüdwand hütte, oproti všem našim očekáváním se čas našeho pochodu shoduje s časem uvedeným na rozcestníku, takže po čtyřiceti minutách cesty začínáme u chaty hledat odbočku, která nás dovede k nástupu na úvodní- 3 hodiny lezení dlouhou ferratu.

Strach?Strach!:-)

Kdo měl strach již před nástupem, tak zjistil, že během cesty se to vůbec nezlepšuje a právě naopak, čím déle člověk leze, tím více mu batoh na zádech připomíná víko od kanálu přivázané k noze. Ale což, už jsme jednou začali a sestup vypadá mnohem hůř, tak zatnout zuby a jde se dál. Jak moc bylo ráno pod mrakem, tak o to krásněji teď máme a díky tomu jsme se mohli kochat pohledem na několik odvážlivců lezoucích kolmou a místy i převislou ferratu nalevo od nás. Až jednou nebudeme mít každý na zádech sloní mládě, tak ji třeba také vyzkoušíme?:-) Pořád nahoru, docházíme na místo, které se tváří jako konec cesty. Škoda, že se tak vážně jen tváří. Odepínáme jištění a popocházíme kousek po normální cestě. Kdo by čekal, že sotva zapneme karabiny opět na lano, tak že budeme potit krev. Těch několik posledních metrů bylo opravdu kvalitních a dorážkových. Tam jsme nechali ruce a veškeré odhodlání někam pokračovat. Údiv turistů sedících venku neznal mezí, když se třináct Čechů postupně vynořilo z hlubiny pod vyhlídkou, přeskočilo zábradlí (značená cesta tudy doopravdy vedla) zahodilo batohy a pokračovalo rovnou do restaurace.

Dopijeme a jdeme...

Po občerstvení se nabízely dvě možnosti a to zakempit u lanovky a zde přespat nebo se po ledovci vydat na další chatu a přenocovat až tam. Posilněni lahodným zlatým mokem jsme si odhlasovali prodloužení cesty k další chatě. Čekalo nás 150 výškových metrů po sněhu. I tento úsek jsme překonali, zastavili kousek od chaty a jali se stavět stany. Kdo někdy stavěl stan ve větru a sanžil se jej ukotvit do sněhu, ten ví, jakou komedii jsme tam předváděli při konstruování více stanů zaráz. Ono zapíchnout kolík nebyl problém, problém bylo donutit kolík, aby zůstal ve sněhu zapíchnutý. Kameny v okolí byly díky své váze dostatečně přesvědčivé a donutily ty malé kovové mršky držet a do rána přimrznout takovým způsobem, že dostat je zase ven nebylo pro slabší povahy. Večer jsme zašli do hütte na něco teplého, protože venku bylo všelijak jenom ne teplo. Mráz a únava nás společnými silami brzy donutili zalézt do stanů a oddat se snění o vyhřátých písečných plážích. Noc byla bouřlivá - v pravidelných intervalech nás budilo pleskání plachty v poryvech větru. Což, rána jsme se dožili, nikdo nikam neuletěl a ani se nepropadl do díry blízko místa, kam jsme si chodili "odskakovat"... Vaření, balení, nasoukat se do úvazků a do přileb a jde se. Samozřejmě jdeme stále po ledovci, na kterém jsme strávili noc. Cesta je vyšlapaná, takže žádný problém. Chvíle strachu nastává, když musíme přejít k nástupu na ferratu! Tam totiž ledovec odstupuje asi metr od skály a jeden špatný krok by znamenal sjezd pod ledovcem až někam, kam jsme nedohlédli. Raději jsme si tedy cestu dojistili vlastním lanem. Odcvaknout, přecvaknout, kramle, kramle, lano, odcvaknout, přecvaknout... V tomto rytmu jsme pokračovali až na vrchol, do výše 2995 metrů, kde jsme pod křížem udělali zastávku, fotili, svačili a kochali se výhledem na ostatní - nižší kopce. Moc času jsme zde však nepobyli, po pár desítkách minut jsme začali sestupovat směr Adamekhütte, jehož střecha se leskla v dálce.

V dáli, tam v dáli, tam kdesi za těmi lesy....

Napřed cesta po ferratách, kdy pohled nalevo znamenal pocitový přesun někam do propastí a pohled napravo zase na Severní pól, neboť se ledovec plazil neznámo kam a trhliny se vyzývavě šklebily už z velké dáli. Popraskanou tvář ledovce jsme si prohlédli dosti zblízka, po ferratě jsme se dostali až na sníh, po kterém jsme se proklouzali až na začátek kamenné cesty, o které jsme se naprosto mylně domnívali, že bude jednodušší:-) Jak se chata zdála z vrcholku blízko, tak tak daleko ve skutečnosti byla. Ověřili jsme si tvrzení, že to co vypadá, že to je "co by kamenem dohodil", je čtyři hodiny vzdálené. Do chaty jsme dorazili kolem páté hodiny a rozhodlo se, že zde zůstaneme a přespíme. Pivo, gulášovka, někteří si zamlouvají pokojík na noc. Vaříme venku, někdo staví stany za chatou. Voda, záchody, krásný západ slunce a nádherné pohledy po okolí, to vše nám bylo odměnou za náročnou cestu. Ráno těžké - ostatně jako všechna rána:-) Čekal nás dlouhý sestup dolů - přímo za nosem do mlhy. Vidět bylo asi na pět kroků, ale přece jen je lepší, když člověk neví, kam by padal:-) Cesta ale byla pěkně viditelná i přes mlhu hustou jako cement, a tak jsme neměli strach, že se po jednom špatném kroku octneme o sto metrů níže. I zde si s námi náš zrak pořádně zahrával. Jezera byla na pohled blízko, jako obvykle - jen na pohled. Cestou od jezera k jezeru jsme míjeli davy lidí s lehkými batůžky, kteří nechápavě zírali, odkud jsme se vynořili. U hotelu jsme působili jako zvířátka v ZOO, jen za pohled na nás sundávajíce boty a svačíce, nikdo nechtěl zaplatit. Někteří se zastavovali a s otevřenými ústy ukazovali prstem na nás, na batohy a na Hoher Dachstein, mumlajíce si nepochopitelná slovní spojení. To už se ovšem blížila hodina našeho odjezdu a byl čas zamířit na Březovou, kde jsme si něco po půlnoci vyměnili kontakty a rozjeli se do všech koutů...

Doslov

Expedice byla opravdu vydařená, sešla se výborná parta, která si poradila a poprala se se všemi nástrahami, probojovala se přes ferraty i ledovec, nebojácně se vrhala do souboje s vařiči a s jídlem v prášku... Zkrátka, zářijové dobývání Dachsteinu bylo i přes jeho náročnost úspěšné a díky sestavě účastníků i příjemné, a proto doufáme, že se brzy setkáme na nějaké další akci!!!

Fact & Fiction

Mapy, řeči, realita...

Startovním místem byl pro nás Hotel Türnwald, nedaleko od Ramsau, ve výšce 1680m.n.m. respektivě parkoviště u tohoto hotelu, kde končila silnice. Sem jsme se dopravili okolo sedmé ranní a okolo osmé jsme již s přebalenými batohy vyrazili na cestu k Dachsteinsüdwand hütte, cesta byla podle rozcestníku na 40 minut a my jsme ji i udaných 40 minut šli, jednalo se o pěknou cestu č.615. U Südwand hütte hledáme odbočku směřující k ferratě. Stále jde o cestu číslo 615, která nás asi po hodině dovede pod nástup ferraty. Po ferratě jdeme asi tři hodiny, jde o jednoduchou, pěkně zajištěnou cestu. Ta nás dovede až k horní stanici lanovky, ovšem, posledních několik metrů je špatně jištěných a hodně se zde sypou kameny, proto je lepší celou stanici obejít a vylézt tam po pěkné cestě. V areálu restaurace a toalety. Od stanice lanovky (2613m.n.m) pokračujeme po ledovci k Seetheler hütte (+-2800m.n.m.) v jejíž těsné blízkosti si stavíme stany. Je zde možné odskočit si na toaletu a něco sníst a vypít. Stany se však staví na sněhu. Ráno, okolo deváté odcházíme opět po ledovci k vrcholu Hoher Dachsteinu, po ledovci se dostáváme k ferratě, která je dosti frekventovaná a její začátek je potřeba dojistit si vlastními prostředky. Ferrata je obtížnosti asi C, po dvanácté hodině stojíme na vrcholu(2995m.n.m.), okolo jedné odpolední zase scházíme poté, co jsme přešli vrcholek směrem Adamekhütte. Napřed po celkem lehké ferratě, jen některé úseky jsou trochu adrenalinové. Z ferraty scházíme na ledovec, na kterém jde vidět vyšlapaná cesta, takže možnost zabloudění je mizivá. Co je však horší, to jsou trhliny, které se v ledu objevují, kdo se však dívá pod nohy, tomu moc nebezpečí nehrozí:-) Na ledovec navazuje červeně značená kamenitá cesta chvílemi doplněná o pomocná ocelová lana, zde již není úvazků zapotřebí. U Adamekhütte(2196m.n.m.) jsme něco po páté, rozhodujeme se pro nocleh. Pro zájemce je možné přespat v pokojíku pro více osob za asi 20 euro za osobu za noc. Ostatní si staví stany venku, jediné, co je potřeba brát na vědomí, že s vařiči je potřeba poodejít kousek dále od chaty. Vaří se zde, jsou zde záchody a sprchy. Ráno odcházíme okolo půl desáté a míříme k hornímu jezeru(1154m.n.m) jdeme po cestě číslo 614, která je pěkně značena červenou barvou, okolo poledne docházíme k hornímu jezeru, od něj pokračujeme po pohodlné cestě k jezeru dolnímu-Gosausee(933m.n.m).K hotelu u dolního jezera je to ještě asi hodinu a půl cesty. U hotelu je parkoviště, jsou zde záchody a samozřejmě je zde možnost objednat si jídlo a pití. Sem pro nás přijíždí auta....