Zpověď dcery královské, se sebrankou lůzy žijící- díl II.

9. srpna 2009

Tak tedy, deníku můj přemilý, pokračovati jsem se jala, by běh Strongholdu inkoustem zapsán zůstal a myšenky s pocity mými nikdy zapomenuty nebyly- kdo by však ale mohl zapomenouti na lid sprostý jež takové zmatky a násilí v dějinách svým počínáním způsobil, kdo vzpomenouti nemohl by zvěrstva církví a vládci páchaná, obžaloby smyšlené a tresty neúměrné přečinům.... Však všem těmto zločinným skutkům odzvonilo, neb ani největší ignorantstvo v zemi žijící nemůže pominouti veškeré bezpráví na něm páchané a osud svůj do rukou vzíti musí....

Zápis VIII- obléhání tvrze zvědavci

Po tvrzi se pohybuje velké množství nadmíru podezřelých živlů. Každý se potají krade do komnat nějakého pážete a zde prohlíží veškerý jeho majetek, kontroluje obnos zlata a klade až příliš mnoho zvídavých otázek, které by každého rytíře na cti urazily, neboť pořadové číslo jeho spodního oděvu je věcí ryze soukromou. Každého z těchto zvědavců by měli holí a psy hnát až za vstupní bránu, každý z budoucích rytířů je schopen si s nedostatkem oděvu poradit svým rozumem, někdo jej jen obrátí naruby, jiný si jej potají vypůjčí od souseda a někdo, holt, tuto část svršků jednoduše vynechá. Počet návštěv umýváren se téže na potkání nesděluje, ovšem zápach některých prozradí více než sta slov- možná nová válečná taktika? Již bitva předem rozhodnutá a secvičená těmto neodbytným pobudům předvedena byla, jejich potěšení z velkého množství krve prolité mezí neznalo, čím více krev jako víno ze sudu proraženého proudem teče, tím se jejich úsměvy širšími stávají, šelmy jedny krvelačné.

Zápis IX- Rubion s Azazelonem radí, jak se okrásti nechat

Kardinál i šlechta stále více po penězích a moci touží, už jejich útlak sílí, však i neurozený a tupý spolek poddaných již vzpouzet se začíná, není jim po chuti, že jejich těžce vydělaný peníz kardinál ve své panděro promění. Ale jako pes prašivý si prozatím na hlavu kálet nechávají, za kousek žvance budou tančit jak jiní jim pískají, neboť jsou zatím zbabělí, že konec jejich zbabělosti ani vidět není. Proto po odbití hodiny dvanácté se jdou porvát na místo, kde pevnosti-jaký to div světa? ještě stojí. Tam vystaví své prapory, aby se do sebe zase jako smyslů zbavení pustili, mydlí se hlava nehlava, nehledě, že ten, koho teď vyplácí palicí ještě před chvílí stál po jejich boku a bránil prapor. Rubion s Azazelonem nashromáždili tři prapory a pak už jen čekali, až bude téměř konec určené doby, aby se jako hejno hloupých husiček vybít a okrásti nechali. V tu chvíli si Domenští a Ardeonští mohli měřit síly s morovou nákazou, jež kosila v zemi lid jako slabá stébla trávy, jejich údery byly mocné, drtivé a přesné.

Zápis X- první krok do pekel

..." Od dnešního dne se stanovuje daň pro církev svatou ve výši dvou zlatých valounů denně pro každé velkovévodství"....

***

První chyba, která se neodpouští, krev i těch ledově klidných se dává do varu, nevypadá to tu vůbec pěkně, raději se odebéřu někde do míst, kde chráněna před rozzuřeným davem budu.....

Zápis XI- posel smrti( i své vlastní)

Však kardinál si pokoje nedal, od rána k nalezení není, též po nikom ze šlechty ani vidu ani slechu, že by se konečně do pekel horoucích propadli? Kdepak, přibíhá nějaká postava, je snad postižený či chromý? Kdepak, je do krve zmlácený jako by bitvu u Marathonu sám rozhodl a ještě pochlubit se nám přiběhl, v ruce třímá odpadek. Ne, není to odpadek, je to zpráva: ....

***

" Ty, kdož čteš tento dopis, jsi vázán tím, že co v něm napsáno jest, po celé zemi rozhlásíš. Já byl u krále, když umíral, já slyšel jeho poslední slova. To kardinálovi tajní posluhovači králi jed do číše pomalu přidávali, až zchřadlo jeho tělo a vše přichystali, aby zlá nemoc ze smrti krále viněna byla. U zpovědi to mému sluchu sdělil jeden z kardinálových přisluhovačů, když se jej pokusili jiní kardinálovi muži zabít, aby stopy po hrůzném zločinu nadobro zahladili a zavřeli nadobro ústa těm, kteří pro špinavou práci posloužili. Kardinál však již jistě něco tuší, neb pohledy stínů za mnou chodících cítím v zádech jako nůž a čekám, kdy ve skutečný nůž se promění"...

***

V tu chvíli padl posel k zemi, ze zad mu trčel obouruční meč. Poselství asi bylo prokleté, dále jsme se dočetli- četli ti z poddaných, co číst uměli, kde kardinál se skrývá a že meškati nemáme a hlavu jeho vyholenou od těla utíti máme, by se v ní více pekelných nápadů osnovovat nemohlo. Však panoši již do posledního pobiti byli, proto bez nich do mely krvavé se pustit musíme. Druhá kardinálova chyba, tento list se neměl nikdy dostat ven přes církevní cenzuru do rukou pobouřeného lidu.

Zápis XII- do mrtvého si bodni, on to neoplatí

Dokonáno jest, země se zbarvila krví, slunce se zbarvilo krví, mraky byly krvavé, když jsme si ovšem pořádně vytřeli krev z očí, hned se svět do původních barev navrátil. Kardinál padl, jeho kosti teď hryžou prašivé lišky, oči klovou vrány, jeho háv si zavlekl medvěd do brlohu, kde na něm spáti bude, avšak sny veselé se mu zdát nebudou, nikomu z nás se zdát nebudou, neboť vzpomínka na toho hnusíka nás provázet bude vždy a všude, vrah mého otce, jeho přízrak bude viset ve vzduchu jako tělo oběšence houpajícího se na ráhnu. Lůza, svou výhrou hnaná se však pustila do bojů mezi sebou, opět se jednotná armáda rozpadla jako hrad z písku, aby se znova spolčila dvě a dvě velkovévodství a na planině nad tvrzí Březová vybila se z posledních sil. Dlouho jim to trvalo, však vítězstvím opojená mysl nebrala v tu chvíli ohled na den zítřejší, necítíce bolest, vrhali se proti sobě, ikdyž končetiny své za sebou tak tak táhli. Však pár úderů řemdichem je na kolena poslalo, aby po zemi se plazili a uvědomili si, kde místo jejich je, poté za nohy byli odvlečeni do svých komnat, aby sil na zítřejší den opět nabyli.

Zápis XIII- jak lůza o jméno své přišla

Most přes řeku klenoucí se duní kopyty, ne, nejsou to kopyta koňská, jsou to kopyta chásky poddanské, která jako rozzuřený býk, vrhající se proti stromu, se stále vrhá proti nepřátelům, jako by toho otloukání a vraždění již dost nebylo, lůza sice má- jak známo- paměť velmi krátkodobou a jejich mozky vymlácené tou spoustou úderů mečem nejsou schopny pamatovat si všechny bitvy, však těla zničená by připomenouti jim mohla, že posledních pár dní se dělo něco zvláštního, že šrám přes záda se táhnoucí, hluboký dva palce nejspíše není zranění způsobené motyčkou..... Však moudrému raď a hlupáka ještě nakopnout musíš i oni se vydávají k tvrzi v nedaleké vesnici, kde boj poslední svedou, kde o vítězství rozhodnuto bude. Vlečou se jako by po smrti dávno byli, kruhy pod jejich očima znemožňují jakoukoliv identifikaci podle rysů obličeje, prozrazují, že nedostatkem spánku dlouho trpěli, směšný to pohled na ně, jak pod tíhou štítu podlamují se jim kolena, nohy pletou se, jako by z želatiny byly, však tento na jednu stranu pohled k popukání má i druhou stranu, ve tvářích lze postřehnouti změnu, sice stále tvář zvířecí, ale klidná a vyrovnaná, větrem ošlehaná, výraz v očích se z vyděšeného změnil v hrdý, držení těla se zlepšilo, ne, již si nezaslouží oslovení lůza.............