Třetí TABZIN

6. srpna 2008

Že jsou Stubaiské Alpy daleko od Březové? No a co? Ve třetím čísle TABZINu si zavzpomínáme na netradiční letní expediční tábor ve Stubaiských Alpách. Všem milovníkům hor, cestování a dobrodružství nechť je inspirací a příští rok mohou vyrazit s námi!

Pokud by vám obrázky ve fotogalerii připomínali krajinu z filmu Pán prstenů, nenechte se mýlit. Na fotkách jsou Stubaiské Alpy, místo, kde proběhl letošní první úspěšný expediční tábor. Vraťme se v této reportáži zpět k ještě čerstvým vzpomínkám a zážitkům. Je i inspirací pro vás, kteří si budete vybírat tábor příští rok...

Fotogalerie

Tábor to byl malinkatý, členů expedice bylo všeho všudy 8. Byl to i záměr vedoucích této expedice, Hanky a Jirky, aby první expedice nebyla kdovíjak početná. Ne že by účastníci expedice byli pokusnými králíky, terén byl dopředu dobře zmapován a celá expedice dobře připravena, ale přeci jen jsme chtěli vyzkoušet v prvním roce těchto táborů mnoho a mnoho věcí, než v příštím roce rozjedeme jejich plnou nabídku. Pojďme si však nyní zavzpomínat, jaká byla první alpská expedice...

První den

Den první, sobota večer, stojíme u dolní stanice lanovky v malebném rakouském městečku Fulpmes, cca 25 kilometrů jižně od Innsbrucku, vstupní brány do Stubaiských alp. Prší až to hezké není, a nikomu z nás se do startu příliš nechce. Nu což, nejdříve něco uvaříme a pak něco vymyslíme. A světe div se, jakmile se lžíce ponořila poprvé do ešusu, déšť zmírnil, a když už bylo u ešusu vidět dno, ustal déšť úplně. Rychle balíme provizorní kuchyni, dáváme krosny na záda a vyrážíme. Do kroniky pomyslně píšeme start - lanovka Fulpmes Schlick 2000, nadmořská výška 937 metrů.

Než budeme pokračovat dál, představíme vám naši expedici. Vedoucími jsou Hanka a Jirka, oba ze společnosti STAN - Special team for Adventure in Nature. A pak je tu šest účastníků expedice - Niki, Eva, Láďa, Dan, Honza a Saša.

První den v osm večer tedy startujeme. Zdoláváme po pěkné a pohodlné cestě převýšení cca 400 metrů, a protože je již tma a nám se příliš nechce stavět stany, táboříme u jedné velké chaty pod její převislou střechou.

Druhý den

V neděli se probouzíme do krásného rána a vaříme naši první expediční snídani. Balíme batohy a vyrážíme. Dopolední úkol není vůbec jednoduchý, našim cílem je vystoupat až ke Starkenburger Hütte, která se nachází ve výšce 2237 metrů, čeká nás tedy převýšení rovných 900 metrů. Cestou míjíme chatu GaltAlm, a jen co si na chvíli schodíme batohy, abychom si oddechli, vybíhá z chaty krojovaná ošklivá Rakušanka a vyhání nás pryč, protože (volně přeloženo) z nás prý žádný kšeft nekouká, a vzteká se jako kdyby jsme jí chtěli začít rozebírat její hospodu. Chvíli se na ni nechápavě koukáme, o co jí jde, pak se zvedáme a pokračujeme. Po dvou hodinách stoupání prakticky bez jediného rovného úseku, kde by se dalo na chvíli vydechnout se nad námi v mracích objevuje Starkenburger Hütte. Zde je již mnohem milejší osazenstvo a tak v klidu zabíráme venkovní stůl s nádherným výhledem na okolní vrcholky. A jen co vytáhneme z batohů chleba, paštiky a nezbytný lovečák, mraky se rozplynou a nám se otevírají krásné výhledy. Bohužel však i výhled na následující cestu, která ukazuje strmou stezku do kopce, vysoko kam až oko dohlédne. Po obědě, kdy je čas vyrazit necháváme hlasovat o prodloužení polední přestávky o pět minut. Téměr všichni jsou pro. Pohled na stoupání je tak depresivní, že k hlasování o prodloužení přestávky dojde ještě třikrát...Pomaleji, ale systematicky, urputně a nezadržitelně zdoláváme další převýšení ke SchlickerSee. Z malého sedla nad SchlickerSee je také nádherný výhled, dvě krásná průzračná jezírka pod sedlem lákají k postavení tábora a přenocování. Ale je teprve půl čtvrté, takže nějaký ten kilometr bychom ještě zvládli. Už proto, že následující míle slibují rovinku či pozvolné klesání, což by byla po celém dni příjemná změna. Necháváme opět hlasovat a je rozhodnuto...krásným jezírkům zamáváme a pokračujeme dál. Našim dalším cílem má být Franz Senn Hütte...podle mapy by se to teoreticky dalo stihnout... Již po dvou hodinách svižného pochodu však vidíme, že na mapu se při odhadu času nemůžeme až tak spolehnout, a že naše nožky jsou po celodenním stoupání opravdu hodně unavené. Volíme proto náhradní cíl, tajemnou chatu, o které nemáme žádné informace, jmenuje se Seduck Hoch Alm, a která se nachází o dobrých pět kilometrů blíže, než Franc Senn Hütte. Kde je chata, bude totiž alespoň několik málo čtverečních metrů, které lze s trochou fantazie nazvat rovinou, a na kterých bude možno postavit stany. Tlapky už nás dost bolí, ale chata pořád daleko....Uf, konečně. Procházíme kolem chaty postavené v příkrém kopci, a asi po 200 metrech nacházíme po celém odpoledni první místečko, které poskytuje několik málo rovných míst, tak akorát na karimatku. Nu což, dále hledat nebudeme, utáboříme se zde. Startujeme karimatky, vybalujeme vařiče, a vychutnáváme si nádherný pocit, že dnes už opravdu, ale opravdu dál nejdeme....

Kde jsme to minule skončili? Ve spacácích na svahu, asi dvě hodiny před Franz Seen Hütte. Inu, vyplácli jsme se na karimatky a měli celodenního stoupání plné kecky. Ono taky zdolat převýšení 1320 metrů za jediný den není jednoduché. Dlouho se však neválíme a začínáme vařit...

Nikomu se však nechce čekat, než se jídlo uvaří, a tak se jako předkrm podává na kolovačku štangle lovečáku. Hanka rozechvělá z toho, že všichni ostatní už baští, a ona čeká až se to dovaří, udělá pár méně šikovných pohybů, načež ešus letí z vařiče dolů, a alpský kámen ozdobí české těstoviny v omáčce. Všem se to škodolibě dost líbí, až na mně, protože půlka porce měla být má a jelikož kolínka z mechem, trávou a ovčími bobky jíst nehodlám (snad někdy jindy, tentokráte ještě přeci jen takový hlad nemám) musím počkat, jestli bude Hanka obdobně šikovná i při druhém pokusu.

Když už se všichni konečně napapají, začínáme přemýšlet, u jaké chaty jsme se to vlastně zakempovali. Za chvíli vyrážíme na obhlídku. A naše zjištění je velmi příjemné. Chata má totiž velmi milého obyvatele, pravého tyrolského horala, který nám vysvětluje, že u něj v chatě můžeme zadarmo přespat, použít jeho kuchyň, posedět jak dlouho budeme chtít...Když se divíme jeho srdečnosti, vysvětluje nám, že se svojí malou horskou chatou s maličkou hospůdkou si dost vydělá na bohatých němcích, kteří sem chodí a hrají si na horské turisty, ty že oškube velmi rád, ale výpravy jako je naše, na těch nepotřebuje a nechce vydělávat....tolik volný překlad, kdyby byl překlad doslovný, bylo by to jistě čtivější, ale vzhledem k tomu, že pán používal při komentování obtloustlých turistů z Německa dosti specifické výrazy, nebudeme se do doslovného překladu pouštět, a čtenář si jistě sám domyslí.

Přes pohostinnost vlídného muže z hor se rozhodujeme spát venku, obloha vypadá v pohodě, ale dohodli jsme se, že ráno si snídani můžeme uvařit v této chatě. Loučíme se a odcházíme od chaty k našim již nastartovaným karimatkám a spacákům. Končí náročný druhý den...a někteří usínáme. Ti co neusínají hledají příčinu proč spát nemohou. Příčiny jsou různé - někdo se kutálí ze svahu, jiný zjistil že má pod karimatkou kámen, který se ne a ne vytvarovat podle jeho těla...inu, jak si kdo ustele, tak si lehne...

Den třetí

Den třetí...ještě je hluboká noc a mnohým se zdá sen o tom, jak jsou slavnou cestovatelskou celebritou a žijí v záři blesků fotoaparátů. Když se pak podesáté za noc zkutálí z karimatky a otevřou oči, světe div se, to nebyl sen, opět záře blesků! Bohužel ne těch z fotoaparátu. Nejvíc si blesků užívá Hanka. Jako odpovědná vedoucí výpravy místo spánku pozoruje oblohu, a hodinu a půl se rozhoduje, jestli vydá povel rychlého přesunu do dědovy chalupy, nebo jestli silou vůle bouřku zažene....za svítání se pak postupně probouzíme všichni...mnozí poté co sáhnou na svůj zcela mokrý spacák mají obavu, že se v noci asi báli a stalo se jim ze strachu to nejhorší co se může stát a čím se nedá mezi kamarády zrovna pochlubit...óóó jak příjemné je zjištění, že za mokrý spacák může neskutečně vydatná alpská rosa. Lezeme ze spacáků, a za deního světla se divíme, na čem jsme dokázali v noci spát. Nutno říci, že někdo se probouzí i poměrně daleko od své karimatky. Nuže, vzhůru k tyrolskému dědovi na terasu, dáme si snídani.

Každý vaří snidani jinak. Někdo rozmíchává sušené mléko. Nejčastěji Hanka. Budiž jí k dobru, že ne pro sebe, ale pro ostatní. K dobru jí však již není, že omylem používá na rozdělání mléka perlivou vodu. No, perlivé mléko má prostě svoji specifickou chuť. Hanko, děkujeme. Svět patří inovátorům. Ale Hanka není ve svých inovacích sama. Niki a spol. zase dosáhla světového prvenství v hustotě kaše, aneb co vše se dá do ešusu s kaší nasypat. Osobně jsem čekal, kdy tuhle vytuněnou hustou kaši vyklopí na stůl jako bábovičku a dozdobí plátky loveckého salámu...

Ale ať se dostaneme dál. Předsevzetí že ráno vyrážíme co nejdříve, takřka za svítání, se nám skoro daří. Vždyť půl jedenáctá není až taková tragédie :-) . Rychlým tempem postupujeme k Franc Seen Hütte. Chata nacpaná německými kolegy turisty, kteří se zde cpou štrůdlem, párky a šniclem, až se jim dělají boule za ušima. Když přijde řada na nás, poručíme si bochník chleba, a z pomsty za to, že nás vyšel v přepočtu na 140 korun jej na dohled od chaty zlostně rozkrájíme a zbaštíme.

Třetí den odpoledne. To co nás čeká nyní, není vůbec nic hezkého. Jednorázové převýšení 700 metrů velmi náročným terénem, po kamenech, které se pod nožkou turisty občas hrozivě kývají. Kdo si myslel, že mu při tomto výstupu bude pořádně horko, toho vyvedl z omylu dvouhodinový déšť, který nás nejen osprchoval, ale těm co neměli pláštěnku i vypral oblečení.

A jako by nám nestačila neustávající studená sprcha z mraků, objevila se na úzké kamenité cestě další překážka, tentokráte živá, velká, tvrdohlavá, s velkou porcí národní hrdosti, prostě kráva, přesvědčená o tom, že úzká cestička je jenom její. Nejdříve jsme se pokoušeli vyjednávat, pak jsme zkoušeli různé finty, které jsme zahlédli buď ve westernovém filmu, nebo u příbuzných z vesnice, jako např. různé plácání po boku, hřbetě...nic nezabralo. Zřejmě jazyková bariéra zapříčinila, že kráva získala dojem, že od ní očekáváme že převezme roli horského průvodce, a tak se vydala naším směrem a naše slavná expedice, vidouce že s krávou nic nezmůže, capkala za ní. Nějak nám ale nesedělo tempo. Kráva nakonec si nakonec naši nespokojenost vzala osobně, a po gestu, které nám zvučným plesknutím o zem dostatečně výmluvně naznačilo co si o nás myslí (taktak jsme uskočili) a které by se dalo volně přeložit slovy "Já se na vás můžu ......" nás se vzteklým bučením nechala projít.

Možná si myslíte, že díky těmto dobrodružstvím nám cesta rychle ubíhala. Ani náhodnou. Sedlo ve 2750 metrech které jsme viděli v neskutečné dálce a hlavně výšce se vůbec nepřibližovalo a terén byl těžší a těžší. Celou cestu jsme se proto utěšovali tím, jak si nahoře v horském sedle užijeme báječnou dlouhou přestávku a jaký tam bude úžasný výhled. A opravdu, jakmile jsme se konečně doplazili nahoru, otevřel se nám nádherný výhled na celé Stubaiské alpy a také na bouřku, která se na nás hnala. Prozíravá Hanka nám dlouhou přestávku rozmluvila, a tak jsme co nejdříve pokračovali v naší cestě, chvíli dokonce po sněhu. Do Regensburger Hütte jsme dobíhali s prvními těžkými kapkami deště. Jakmile se za námi zavřeli dveře, začal pořádný slejvák. Personál nám nosil výtečnou horkou polévku a my byli na chvíli šťastni. "Kde budete spát tuto noc?" ptaly se nás zvědavé servírky. "No přeci pod stanem", odpovídala naše expedice. Při pohledu na to, co se děje venku za okny nás pak personál považoval buď za vtipálky nebo za akční hrdiny. Zaplatili jsme, a čekali na povel. "Teď!" zaznělo v okamžiku, kdy se s přívalového deště stal déšť obyčejný, a my vyrazili úprkem z hospody na nejbližší louku stavět rychle stany. Inu, pro příště již víme, že to chtělo natrénovat předem. V dešti, silném větru a za šera se některým členům expedice podařilo dát výsledné podobě stanu zcela jiný tvar, než jeho výrobce zamýšlel. Dokonce některým zbyla i tyčka. Inu, jak jsme již psali, svět patří inovátorům....

Den čtvrtý

Ráno bylo zcela jiné. Nádherné, slunečné, jako příjemná satisfakce za uplynulý den. Sice nás po ránu obklíčily ovce, ale brzy pochopily, že se svého minitábořiště nevzdáme, povzbuzeni a namachrovaní ze včerejšího vítězného souboje s krávou jsme naše stany uhájili. Na programu čtvrtého dne byl výstup na Osten Knote Spitze, jejíž vrcholek leží ve výšce 3101 metrů. Výstup jsme zahájili kolem půl desáté. První dvě hodinky šlo všechno v pohodě, trávu pomale střídalo kamení a sníh...Rozmary počasí, které jsme poráželi a vychytávali po celou expedici však rozhodly za nás...Pro tentokrát hory a počasí zvítězí a naši milou expedici na Osten Knoten Spitze nepustí. V kamenném údolí před úplně poslední, nejhezčí a nejzajímavější částí výstupu k vrcholku se přihnala bouřka a jako bonus kroupy. Naše expedice schoulená pod pláštěnkami seděla na kamenech, a nechávala se bičovat proudy deště. Za dvacet minut bylo po dešti, ale pohled na oblohu a na namoklé kameny, po kterých jsme měli stoupat dál vedl k jedinému rozumnému rozhodnutí - tentokráte Osten Knoten Spitze zůstane nedobyta, a horám ponecháme v tomto boji jejich vítězství na člověkem. Sestoupali jsme do údolí zpátky k Regensburger Hütte a připravili se na odpolední závěrečný sestup. A jak se říká, to nejlepší nakonec, krajina kterou jsme procházeli odpoledne byla tak krásná, že připomínala panoráma z filmového zpracování Pána prstenu. Expedice se chýlila ke konci, a nám zbývalo večer spořádat všechny zbývající zásoby, takže se večer vařilo a jedlo a vařilo a jedlo a přikusoval lovečák a zase vařilo a jedlo.

Den pátý

Pátý den byl již od rána ve znamení balení stanů a ostatních věcí a přípravy na odjezd....myslím že tato část již není tak zajímavá, navíc se nám z nádherných Stubaiských alp vůbec nechtělo...

Jak to bude dál?

Ano, na závěr našeho povídání o expedici ve Stubaiských alpách se nabízí otázka, jestli tento jedinečný tábor byl pouze osamoceným výkřikem do tmy, nebo jestli bude mít nějaká pokračování či nástupce. A my již nyní něco prozradíme. Za prvé, na podzim chystáme víkendovou akci, a velmi brzo se zde objeví první informace o této třídenní miniexpedici, která nás zavede opět do Rakouska. Další víkendová akce se uskuteční v květnu 2009. A o příštích prázdninách nás toho čeká ještě mnohem víc. V našich stopách, avšak ještě o den delší bude Expedice Stubaiské Alpy II. Druhou akcí bude připravovaná expedice s pracovním názvem XY jejíž místo a název se dozvíte nejpozději ještě letos v říjnu. A dost možná že se objeví ještě mnoho dalších akcí. A to už brzy.

Na samý konec tohoto seriálu o expedici ve Stubaiských Alpách chci poděkovat všem členům První Alpské Expedice za mimořádně skvělou partu, dobré výkony a kamarádství. Velké poděkování patří také naší milé Hance, z které jsem si sice v tomto seriálu dělal trochu legraci, ale ona mi to určitě někdy vrátí, ale bez Hanky a jejích zkušeností s těmito horami by to expedice měla hodně těžké.

Na setkání na dalších akcích se těší Jirka

pod článkem najdete druhou část obsáhlé fotogalerie. S tímto článkem dále souvisejí tyto odkazy: