Taky lidi ... II. díl

21. ledna 2008

Hanka… ale doma jí říkají i Žitko
Ta se tady vzala, myslím, ten samý den, co Michal. To byl moc zajímavý den, ten den. A taky Hanka je zajímavá. Velice zajímavě pracuje. Ona se normálně ničeho nebojí. Některé instruktorky mají respekt před třídou plnou kluků. Hanka ne. Některé instruktorky se bojí paintballových zbraní. Hanka vůbec. A nejen instruktorky, ale všeobecně mnoho lidí má panickou hrůzu z našeho údržbáře. Hanka nikoliv. Mít já takovou odvahu jako Hanka… To by se údržbář divil...

Fotogalerie

Michal anebo Já Michal
Skutečně unikátní persóna. Nedávno se zjevil a teď by nikoho nenapadlo, že patří k služebně nejmladším kouskům v naší tlupě. Dost všestranný a kreativní, jak u školiček, na táborech, za kamerou, nebo ve střižně, která se stala jeho hájemstvím. A velice společenský. Když si nemá s kým popovídat, tak pokecá klidně s trenýrkami. A až vyjdou jeho úvahy o bytí knedlíku a velikosti pixelu knižně, lidstvo prohlédne.

Co tě přivedlo k práci animátorky a outdoorové instruktorky?
Hanka: Od střední školy jsem chtěla dělat něco takového, jenže jsem
netušila, že se taková práce dá vykonávat jako zaměstnání.
Až když jsem letos hledala práci, kde se dalo, náhodou jsem na
internetu našla STAN. Zrovna hledali nové zaměstnance, a tak jsem se zkusila přihlásit. No a teď jsem tu.
Michal: Já nevím, co přesně mě přivedlo k téhle práci. Myslím, že těchhle "co" bylo víc. Třeba já. Vůbec tyhle outdoorový světy kolem mně krouží už delší dobu. Ale to je jedno, chci k tomu říct tohle: Myslím, že to dělám, protože se mi líbí to slovo. "Outdoor". Je takový zaoblený, obloukový, zakřivený. Mám rád zaoblený, obloukový a zakřivený věci.
Kdyby si nedělala tohle, čím by ses nejspíš živila?
Hanka: To nevím, ale nejspíš bych dělala něco na horách, cestovala a možná kdyby se mi chtělo, tak i studovala.
Michal: Myslím, že bych byl prodavač v cukrárně. Vždycky jsem rád poslouchal přednášky filosofie. Takže asi bych byl prodavač v cukrárně. Nebo bych byl hard-core-punk'n'rollová hvězda. Nebo bych asi dělal indoor.
Co tě na tvé práci baví nejvíc?
Hanka: Svoboda, volnost, super lidi ve skvělém prostředí.
Michal: Mám rád lidi. Nejvíc mě baví, když třeba někdo ve vysoké rychlosti uklouzne a hrozně bolestivým způsobem spadne na zem. Já to pozoruji a říkám si:"Ty jo! Tak to je nářez! Ještěže takhle nespadli všichni! To je teda štěstí!"
Co tě na ní baví nejmíň?
Hanka: To, že do ní nemůžu chodit třeba až na dvanáctou, abych se dobře vyspala.
Michal: Rutina. Ty fáze, kdy musím mluvit. Občas. Často se přistihnu, že uvádím aktivitu a říkám při ní vtip, který mě napadl dávno. Říkám si vždycky: "Chlape, co to tady meleš. To má být jako vtipný?" Jenže mě to asi přijde vtipný právě tím, že už to nemůže být vtipný. Já vím, že to zní komplikovaně, ale je to fakt takhle jednoduchý.
Které ze svých vlastností si na sobě ceníš?
Hanka: Buď je těch vlastností hodně, takže je nemůžu všechny vyjmenovat, nebo nejsou žádný, takže není co jmenovat.
Michal: Nejvíc si cením vlastnosti krouživosti. Je to jednoduše řečeno tendence k nazírání jednoho předmětu pod dvěma a více úhly. Všechno to začalo už ve škole, kdy mě takto nazíral můj barevný úhloměr. Díval se na mě tou svou skosenou růžovou hranou. Byla tam prasklina po nešetrném zacházení. Díval se na mě úkosem. Nikdy nezapomenu na ten pohled plný úhlů.
Které by ses nejradši zbavila?
Hanka: S těma horšíma je to lepší, každopádně bych mohla být víc pořádná a míň líná.
Michal: Asi krouživosti. Velice mě vyčerpává, ale víš co, nechci se jí zbavit. Já tohle fakt nechci. Radši bych se zbavil odměřenosti. To je zas jiný příběh, ve kterým sehrálo svou roli moje pravítko. To starý, zelený.

Dala ti tvá práce něco, co jsi vůbec nečekal/a?
Hanka: Dala a nedala, vlastně ani nevím. Určitě mi dala spoustu dobrých lidí kolem mně, od kterých se postupně učím, kam se svět hýbe.
Michal: Dala mi mnoho zážitků a několik dobrých známých. Jsou to ty nejúžasnější zážitky, na který už si do smrti nevzpomenu. Ale vím, že byly nejzajímavější v životě. A lidi. Nevím, jestli je můžu nazvat přáteli, to byste se museli zeptat jich. Ale kromě toho, že hrozně kradou a jsou hrozní, tak jsou velice milí a já je mám všechny moc rád a bude se mi po nich stýskat, až jednou umřou.
Co čteš, když čteš?
Hanka: Když čtu tak časopis "Everest" a Nezbeda, knížky s drogovou tématikou a hlavně tabulky s programem.
Michal: Při svých četbách se obvykle zaměřuji na text. Ale musím přiznat, že si občas rád prohlížím i ilustrace. Sice se na to neptáš, ale ještě dodám, že mezi moje oblíbené tituly patří básně korejských zenovým mistrů a noviny značky "RESPEKT". Vidíš v tomhle směru mě ovlivnila jedna kámoška. A asi bych se na tomto místě měl zmínit i o naší programové nástěnce, kterou také čtu. Čtu je všechny. Všechny nástěnky čtu. Rád v nich hledám inspiraci pro svou práci.
Co posloucháš?
Hanka: Poslouchám většinou řev dětí, dupot a mlácení dveřmi.
Michal: Nevím přesně proč, ale už dlouho mě nedostala hudba nikoho. Dřív to bylo jinak. Slyšel jsem dojemný skladby v rádiu a na em tý ví. Je možný, že teď už je nikde nehrají, možná to mají zakázaný pouštět. Ale pár svých oblíbených skladeb mám. Třeba poslední věc soundtracku z The Matrix Revolutions nebo z filmu O Brother Where Are Thou, I Am A Man Of Constant Sorrow (radio version) nebo z Lola Rennt, Wish [Komm Zu Mir]. Pak Where Is My Mind od Pixies a No Woman No Cry od Boba Marleyho. Dál určitě The Frames, Placebo, Nightwish, Incubus, Red Hot Chili Peppers, Wabi Daněk, Jolly Jokers And The Plastic Beattles Of Univers, Blackfire, Against Me, The Nihilists, The White Stripes, Traband, Uriah Heeps, Helloween, Metallica, Death In Vegas, Fat Boy Slim, Faithless a Cypress Hill. Ještě miluju znělky ze seriálu Ghost In The Shell.
Poslouchá někdo taky tebe?
Hanka: Než jsem přišla na Březovou, tak mě poslouchal pes, ale teď už ani ten ne.
Michal: Rozdal jsem asi půl tuctu cédéček, asi půl tuctu lidem.
Co se ti na klucích/holkách líbí nejvíc?
Hanka: Že dokážou vždy šokovat a překvapit.
Michal: Je to takový jeden delikátní a většinou neviditelný detail. Víc neřeknu. Pak taky hrana uší a určitě takový ty úplně krátký a úplně dlouhý vlasy, plus teda ještě úplně jiný. Taky mám rád jak, holky jí. Krásný je, jak holky občas odněkud vykouknou. Odněkud ze sebe nebo tak.
Udivuje mě fyzická síla holek. Síla těla holky. Určitě to má něco společného s psychikou, s duševními sílami. Je to kontrastní a nepřehlédnutelná záležitost. Možná zbytečně, ale pro pořádek zmíním cit pro kontaktní oblečení a kontaktní tance. Nakonec ještě, byl bych nemohl spát, kdybych to sem býval nenapsal, takový ten půlkrok, co překračuje poslední hranici. Je to vlastně protiútok a je prováděný v posledním okamžiku tvého útoku. Takový sametový sebevražedný tah, proti kterému už neexistuje protitah, nevím jak to přesně popsat. Nejvíc se mi na holkách líbí, že i když většinou v podstatě vyhrají skoro všechny hádky, tak za nás stejně nakonec udělají v podstatě skoro všechny domácí práce. Doufám, že jsem nezašel moc daleko. Jsou hodný, ty holky.
Co na nich nesnášíš?
Hanka: Když si myslí, že holka patří jen k vařečce a hadru.
Michal: Tlustý make up. Komunikační make up.
Komu důvěřuješ nejvíc z celého světa?
Hanka: Ze světa nevím a z nebe asi Bohu.
Michal: Tobě, Hore. V tom, že si myslíš, že je dobrý nápad dělat se mnou rozhovor.
Co o tobě ještě nikdo neví?
Hanka: To tady nemůžu napsat, protože by to už někdo věděl.
Michal: Nic takového není. Já jsem tak jednoduchý! Teď už víte úplně všechno, po ničem dalším nepátrejte.
A co by si vzkázal/a čtenářům?
Hanka: Lesu mír…
Michal: Když stojíte, buďte sexy. Když jdete, dívejte se kolem. Když sedíte, hlídejte si rytmus a když ležíte, tak mluvte správným způsobem. Třeba.