Ötscher očima účastníků expedice

9. listopadu 2008

Již od letního tábora v Alpách jsme se nemohli dočkat, co dalšího v nejbližší době spácháme.A už je to tu!!!Koukáme vzhůru a divíme se: Tam že máme snad lézt dva dny? Vždyť tam doběhneme za 20 minut a ani se pořádně nezadýcháme. Ach, jak jsme se šíleně spletli. Náš omyl byl opravdu famózní, což jsme si velmi rychle na vlastní kůži ověřili.

Hned první noc se ukázalo, že vůle je sice silná,ale takový noční mrazík je přece jen silnější.To se v průběhu noci projevilo náhlým růstem počtu obyvatel stanu. Ráno přeživší polámali své zmrzlé spacáky a jali se vařit nějakou vybranou pochoutku ze sáčku. Napapali jsme se a vyrazili. Šli jsme krásným kaňonem, až jsme došli do lesíka, kde nás málem museli křísit. Představa zdolání převýšení asi 1000 metrů nám převrátila veškeré vnitřnosti. Hanka zjevně viděla, jak nám upadá morálka, rozhodla se tedy zpestřit nám monotónní výstup během přestávky na oběd, kdy předvedla nenapodobitelnou ohňovou show s vařičem, který hořel snad všude jen ne tam, kde měl. Nicméně, oheň jsme uhasili, blízký lesík nelehl popelem, tak můžeme pokračovat.

A když pokračovat, tak samozřejmě stále vzhůru. Listí podkluzovalo a když jsme si mysleli, že už nemůže být hůř, tak jsme museli přelézat a přeskakovat přes dosti vysoké a pro naše tělesné proporce zcela nevhodně narostlé kořeny. Kopeček nás ubíjí, síly ubývají, zato se ale s nastoupanými metry přímoúměrně zvyšuje počet slibů a přísah že :"Jestli tohle vylezu a přežiju to, tak už se na ten hnusnej batoh ani nepodívám!!!" Po nekonečné chůzi padl názor, že bychom měli hledat nějaké místo na zakempení,protože se už blíží večer. Shodli jsme se, že to není až tak hloupý nápad a jali se místo hledat. Ovšem v terénu, kde jsme se zrovna nacházeli , jsme usoudili, že to asi nebude to pravé. Jen konání jistých biologických potřeb zde stálo nadlidské úsilí,aby dotyčný v prudkém svahu udržel rovnováhu a nesjel do zrovna vytvořeného díla...Nakonec jsem objevili místo, kde se vlezly tři stany, tam jsme padli a chvíli vstřebávali všechny nabyté dojmy. Vyslechli jsme moc pěkné příběhy, jak liška prokousla někomu skrze stan nos apod.,takže jsme celý večer trpěli utkvělou představou, že ve stínu kleče se ukrývá nějaká tato lstivá a krvelačná šelma. Řeč se stočila i na medvědy, ale Liduš nás uklidnila, že jestli se medvěd přiblíží víc jak na 300 metrů k jejímu batohu s jídlem, že mu setkání s ní opravdu nepřeje......

Po krásné noci následovalo ještě krásnější ráno s perfektním výhledem na okolí. Sbalili jsme svých pět švestek a vydali se k vrcholu. Jak jsme se tak dřeli, ze všech stran vyzývavě vykukovali kamzíci, kteří se před námi předváděli, natřásali a promenádovali-div, že nemetali kotrmelce. S těmi našimi těžkými batohy jsme však dělali, že jejich zcela zřejmou provokaci nevidíme a funěli jsme dál. Poté, co jsme přelezli a překonali nesmírné množství hrbolků a skalek, jsme stáli na vrcholu!!! Konečně jsme dosáhli našeho vytouženého cíle!!! Několik vrcholových fotografií, vrcholový salámek a už dolů, aby nás místní ptactvo nepřipravilo o veškerý proviant. Při sestupu jsme trpěli nedostatkem vody, ale opraváři lanovky, kterou jsme cestou míjeli, se smilovali a věnovali nám půl litru vody ze svých vlastních zásob. Sestupovali jsme a celým svým tělem i duší jsme toužili najít jeden z pramenů, které měly cestou být (prakticky však byly jen na mapě). Ve chvíli nejtěžší nás napadlo, že se pustíme do cukrové řepy, která byla poházená okolo krmelce. Nicméně jsme potlačili vlastní pud sebezáchovy a přenechali plesnivou řepu strádajícímu zvířecímu obyvatelstvu. Vše jsme vsadili na Dana a jeho GPS, která ho navedla někam do lesa s tím, že tam třeba nějaká ta voda i bude. Naštěstí je vrátil s úsměvem a slovy: "Je to tam". U malého pramínku jsme napustili svá těla i nádoby touto životadárnou tekutinou.

Pokračovali jsme opět dechberoucím kaňonem, až jsme došli k místu, kde bylo možno předvést své kuchařské umění-usadili jsme se na lavičkách pod přístřeškem a začali vařit všechno, co nebylo dosti rychlé, aby před námi uteklo...Jirka, Laďa a Dan do sebe rychle nasoukali chleba s paštikou, aby došli pro auto a večer pro nás přijeli. Podařilo se nám zkonzumovat i nutelu, která byla většinu cesty zmrzlá tak dokonale, že by s ní bylo možno ubít dobře živeného mamuta. Večer jsme se začali pomalu trousit k místu setkání-parkovišti. Pánové nás však zastihli uprostřed silnice, kde bylo spoustu věcí, ale parkoviště jednoznačně scházelo. Každopádně jsme byli rádi, že už nemusíme za svitu měsíce a baterek touto cestou pokračovat a že jedeme domů!

Abychom vynahradili naše kulturní strádání během pobytu mezi kamzíky, udělali jsme (stejně jako na začátku výpravy v klášteře Göttweig malou zastávku ve poutním městě Mariazell, které disponuje monumentální bazilikou. Poštěstilo se nám dostat se i dovnitř. Dozvěděli jsme se spoustu užitečných (a dokonce i zajímavých) informací:-). Ovšem, naše útroby se opět začaly svírat hlady, nezbývalo než sehnat kus nějakého žvance. Návrh navštívit zdejší restauraci byl jednohlasně zamítnut přesně v tom okamžiku, kdy jsme se ocitli pod lampou. Teprve teď jsme si uvědomili, proč na nás lidé tak divně koukají. Zkrátka a dobře, vypadali jsme jako banda čuníků. Pomačkané a roztrhané oblečení bylo v místech, kde se nenacházelo, nahrazeno asi centimetrovou vrstvou špíny a bláta. Inu,zvolili jsme náhradní cíl-supermarket Billa...Jak krásné jsme měli počasí po celou dobu během expedice, tak moc škaredě bylo cestou domů. Mlha byla tak hustá, že jsme se báli, abychom, do ní třeba nenabourali.....

Kolem dvanácté hodiny večerní jsme dorazili na Březovou, aby kluci zjistili, že jim ve sprchách neteče teplá voda....Jejich zklamání nebralo konce. Jakou malou útěchu si tedy alespoň umyli nohy, abychom noc v uzavřeném pokoji (kde již ležely 4 páry dosti zavánějících pohorek) ve zdraví přežili.Vlezli jsme naposled do svých spacáků a během minutky jsme nevěděli o světě.........

-Niki-