není to tak zlé ...

23. ledna 2008

Jedno (vlastně toto) léto na táboře, který určitě nebyl hudební, jsem byl svědkem velice zajímavého úkazu. Pršelo, tak jsme večerní nástup měli ve srubu, kde žilo našich dvacet šest dětí. No… dětí… dospělí to ještě nebyli, ale jak je člověk označil jako "děti", tak se tvářili velice dotčeně. Takže teď nevím, jestli dětí. Ale ten nástup ve srubu určitě byl. Srub je veliký, pohodlně jsme se tam vždy vešli a před započetím vyhodnocování dne, rozdávání pošty a takových těch nástupových věcí, jsem si vždy prošel pokoje a zkontroloval úklid. Vcelku čistotné děti - neděti jsme měli, tak jsem byl téměř vždy relativně spokojen. Ne však toho dne.

Ne že by měli v pokoji nepořádek. To ne. Ale uprostřed všeho toho pořádku moje oči uzřely v dřevěné podlaze jednoho z pokojů zaražený nůž. Co nůž! Kudlu jak hrom! Jen si tam trčel z té podlahy a obyvatelé pokoje sledujíc můj úžas počali tiše, zdaleka mě obcházejíc, opouštět pokoj. Tak jsem kudlu vzal (vlastně vytrhl, protože zaražená byla s veškerou pečlivostí, našim dětem vlastní) z té podlahy a pobral se na nástup, kde jsem diskuzi otevřel právě otázkou, komu ta věc patří. Majitel (jeden z těch "živějších" u kterých by se věci podobného rázu očekávat daly) se přihlásil sám a bez váhání, leč záhy z něj vypadlo, že to nebyl on, kdo se dopustil oné zvrhlosti, kterou nůž zaražený v podlaze určitě je. Tak jsem byl nucen změnit otázku a nepátrat po majiteli zbraně, ale po pachateli hrůzného činu. Následovala rovněž rychlá reakce, no tentokrát nás majitel zdvižené paže udivil značně a s vedoucími jsme si bleskově vyměnili zmatené pohledy. Ke spáchání onoho skutku se totiž hlásil jeden z nejspolehlivějších a nejdisciplinovanějších členů naší táborové společnosti. Zajímalo mě, co ho vedlo k tomu, aby do podlahy zarazil cizí kudlu, tak sem se ho, pravděpodobně s dost zdviženým obočím a nechápavým výrazem v obličeji, zeptal. Odpověď, které se mi dostalo, mě vyhodila z obrazu úplně, protože onen mladík spustil: "Nooo… ona tam už vlastně zaražená byla… V té podlaze… A mě se jako líbila, tak jsem ji vzal, že si ji jako prohlídnu. No… A jak jsem si ji jako prohlídl, tak jsem ji zarazil jako zpátky… Do té podlahy. Oni se věci mají vždycky vracet tam, odkud je člověk vezme…" Vzal mi dech, řeč, vzal mi vládu nad situací, vzal mi toho dost.. Ale po tom, co jsme nakonec odhalili původce všeho zla, jsem s údivem zjistil, že onen slušných mravů dbající mladík, mi dal do ruky argument proti všem. I proti těm, kteří mají za to, že za nevychovanost mladých lidí může škola, i proti těm, kterým se zdá, že je problém v rodinách, které díky uspěchanosti dnešní doby mají na své ratolesti méně času. Omyl! Problém totiž není vůbec. Současná mládež zná pravidla a jinoch bodající nůž do podlahy, kde jej objevil, je toho jasným příkladem. Potěšil jsem se tomu, co jsem toho večera zjistil. V zápětí jsem se však začal stydět. Protože jako zástupce dospělých a vedoucí na letním táboře, jsem nešel dětem dostatečným příkladem a kudlu jsem do konce tábora zabavil místo toho, abych ji vrazil zpátky do podlahy, kde jsem ji našel… /HOR/