Na otočku do Raxalpe

21. listopadu 2014

Na otočku do Raxalpe

Nějak se nám zachtělo ferrat, a tak jsme v červnu 2014 z Jeseníků vyrazili do Rakouska si trochu zaskotačit na skalách, ve složení 4 současní instruktoři na Relaxe a Orientce a jedna bývalá jesenická instruktorka, nám cesta přes noc hezky ubíhala..a pak se začaly dít věci...

Pokud chcete jezdit o víkendech do Rakouska na ferraty, není horší nápad než se nastěhovat přímo do Jeseníků, jenom na hranice to máme skoro 200 kilometrů. Cíl jsme však vybrali již dříve, a tak nezbývalo než vše nacpat do auta, nacpat nás (Lišák, Mára, Zuzka, Niki, Simča) do auta a vyrazit na noční přejezd do Raxalpe. K výchozímu místu - kousek za vesnicí Prein, nás čekalo 360 kilometrů autem.

Čím víc jsme se blížili k cíli, tím horší to bylo s počasím, ale co už, asi ve 2 hodiny ráno nás Lišák dovezl až k závoře, která nás donutila zastavit a pokusit se spát, ale 5 lidí se v autě nevyspí, tak jsme vytahali spacáky a karimatky do lehkého kapání a snažili jsme se usnout. Zvyšující se intenzita i velikost kapek, padajících nám do obličeje, však této myšlence příliš nepřála, a tak jsme se vrtěli, sjížděli z mokrých karimatek a někteří se třásli v promočených spacácích. Radost vždy propukla, když se na zatažené obloze podařilo některé hvězdě problesknout a my ji viděli...Věřili jsme, že se ráno nebudeme muset sbalit a jet domů...

Zuzka na jednom ze dvou "kurníkových" žebříků

Na liduprázdném parkovišti jsme se najedli, přebalili věci, mokré spacáky nacpali o odpadkového pytle a zabouchli v autě, kolem 8:30 jsme za mrholení vyrazili vzhůru po pěšině křižující silnici. Od parkoviště u Griesleitenhofu (843 m.n.m.) nám trvalo asi hodinu a třičtvrtě než jsme došli pod nástup ferraty Hans von Haidsteig (C/D), zde již nemrholilo, ovšem o to větší vítr foukal :-) Navlékli jsme se do úvazků, přileb, nachystali ferraty a vzhůru! Skály již byly ofoukané a převážně tedy suché, na některých místech je asi mokro celoročně, a tedy i dnes. Stoupáme a fearrata končí..., co to? To byla jen příprava na "žebřík do kurníku" (stromovitý žebřík), který nás hned poté uvítal, pak jsme se želez (mnohdy ohnutých kramlí) a mokrých ploten nezbavili až ke krásně úzkému a klouzavému komínku, kde jsme batůžky drhli a báli se (zvláště tedy ženská část výpravy), aby se nám zadnice v tomto úzkém průchodu nezasekly a my tam nezůstaly trčet :-) Dolezli jsme až k černé sošce Madony, kde ukrutně fučelo, a tak jsme po nezajištěné cestě spěchali dále, do závětří.

Poté už zbývala jen lehčí část, zakončená traverzem, odkud jsme se napojili na pěší cestu a vystoupali kousek k vrcholovému kříži na Preiner Wandu (1783 m.n.m), vyfotili společné vrcholové foto v mlze a šupali dolů. Cestou nemohla chybět zastávka na chatě Neue Seehütte , kde jsme si dali pivo (kluci říkali, že děsné) a Almdudlera. Cesta zpátky ubíhala rychle, byli jsme rádi, že počasí přecejen vyšlo, navíc se dělalo čím dál krásněji, a tak jsme po šesti hodinách od doby, kdy jsme vyrazili, došli na parkoviště nacpané auty k prasknutí, za urputného svitu sluníčka. Vytáhli jsme mokré spacáky a karimatky, sušili, svačili, pospávali a bylo nám krásně...

Příště zas!