istan.cz letní tábory 2024, školní výlety, akce na víkend, teambuilding

Taury - Cesta do Mordoru

délka expedice: 6 dní/ počet účastníků: 6/ výchozí bod: Sportgastein 1588 m.n.m/ nejvyšší bod: Ankogel 3252 m.n.m/ spaní: v bivacích/ strava: co jsme si navařili, to jsme si taky snědli:-)/ dojmy: v Rakousku mají asi jinak dlouhou hodinu/ doprava: autem, pěšky a pro pojištěné případně i vrtulníkem

Pomalu, ale jistě odjíždíme...

Pondělí, večer: Sraz byl na Březové, někteří samozřejmě čekali na vlakovém nádraží i pár hodin, dokud nepřifičí i poslední účastník, rychlý přesun do střediska a nemilé zjištění, že naše snaha dát do batohu co nejméně věcí byla stejně zbytečná, a že 99% toho mála bude muset zůstat v kanceláři a bude nahrazeno jídlem, stany, úvazky, vařiči a lany. Komu zůstalo po této čistce více oblečení než jedny ponožky a tričko, ten se mohl považovat za boháče.

Pondělí, pozdě večer: Co jsme sbalili, to jsme sbalili a co nemáme, tak to nebudeme potřebovat, dobalujeme materiál a odjíždíme, než specialisti zjistí, že naše karabiny jsou vlastně jejich karabiny....

Pondělí, ještě později večer: Fičíme do Rakouska, cestou koukáme do mapy, kudy že to vlastně jedeme, začíná rozlučkový piknik s civilizací a to tak, že se Saša pokouší spást veškerý proviant, který doma dostal, no, po takovém douhodinovém non-stop šustění sáčků a alobalu vám pořádně vyhládne, zastavujeme tedy na benzínce, abychom vyprázdnili jedny dutiny a druhé naopak naplnili...

Rozloučení se záchody, poslední polibky na rozloučenou:-)

Úterý, velmi brzo ráno: Dojíždíme na místo, prší, někteří spí v autě, někteří venku, pod stříškou budovy, kde by pršet nemělo.

Úterý, ráno: Vstáváme, teorie, že pod stříškou pršet nebude, se ukázala jako z části nepravdivá, jeden spacák ji svým mokrým vzhledem zcela vyvracel. Škoda jen, že ten spacák byl právě můj :-) Něco sníme a zjišťujeme, že se v naší blízkosti nacházejí toalety se zrcadlem, umyvadlem a odpadkovým košem, hned toho tedy využíváme a někteří si naposled čistíme zuby..:-) Přebalíme batůžky, rozloučíme se s autem a vydáme se podle rozcestníku směrem, který míří k největším kopcům. Asfaltka se velmi rychle mění v cestu, kde jsme rádi, že jsme rádi.

Úterý, poledne: Převýšení, které jsme za dopoledne udělali, se pohybuje kolem čísla 900, to znamená, že jsme polední přestávku brali jako vykoupení z pekel. Když jsme uviděli chatu, naše srdce radostí poskočila, ve výskoku však byla zmražena ledovým větrem, který nás na hřebínku dostal. Při každém pokusu něco ostatním sdělit jsme byli zahaleni do bílého oblaku, který nám místo slov vycházel z úst. Se slzou v oku jsme vzpomínali dobu asi před rokem, kdy jsme ve Stubaiských Alpách umírali vedrem a spotřebovávali jeden opalovací krém za druhým. Shodli jsme se, že čekat, až se uvaří jídlo, by se rovnalo smrti hladem a zimou, proto jsme jeden vařič ukryli pod lavičky a jali se vařit čaj, který by nás alespoň trochu zahřál. Z tohoto poledního procesu si donášíme poučení, že zmrzlý prst, strčený do kouřící vody, vám její horkost potvrdí až pokročilou změnou barvy, nikoliv přenosem normálních signálů do mozku, které vás donutí spálený prst rychle vytáhnout.... Dali jsme si chleba se salámem a s kečupem a pokračovali v cestě do neznáma. Chvíli jsme pochodovali po travnatém chodníčku, ale to asi jen proto, abychom měli při přelézání, prolézání, přeskakování a plazení se přes balvany na co pěkného vzpomínat. Výhled na okolní kopce byl krásný, pohled na obličeje ostatních byl o poznání horší. Při přechodu těch největších a nejhladších kamenů začalo poprchávat, takže se z nich rázem staly i kameny nejkluzčí. Jako bychom toho klouzání neměli dostatek, přišel i úsek, kde někdy v průběhu zimy spadla pořádná sněhová lavina a zanechala nám tu pozdrav v podobě menšího sněhového pole, které bylo tak prudké, že být na konci bazén, nikdo by tomuto tobogánu zajisté neodolal. Jenže pohled na místo, kde bychom bazén chtěli a fakt, že na konci je obrovská hromada kamení a jediný bazén, který by byl zde možný, by byl bazén z naší vlastní krve, nás přesvědčuje, že vezmeme nějaký ten šutřík a hle, máme krásný cepín, v době kamenné by z nás měli ohromnou radost. Nicméně, někteří i přes veškerou svou snahu sjíždějí sníh, dole je však chytají šťastlivci, kteří mají těch několik vteřin sjezdu už za sebou, a tak kontakt s tvrdou hranou balvanu tlumí tělo kamaráda:-)

Holanďané sýr a slaninku, Češi zbytky z Dachsteinu....

Úterý, podvečer: Kolem páté se dostáváme na místo, kde by se dalo spát, ba dokonce, bivak, záchod a několik Holandských kolegů, to vše nasvědčuje tomu, že bychom tady noc strávit měli. Rozvazujeme boty a čekáme, copak na nás vyskočí, ale žádné zvířátko by v takových podmínkách nepřežilo, necháváme boty chvíli vyčuchnout venku a věnujeme se mezinárodním vztahům. No, my jsme se, po dni stoupání, sdělování dojmů moc věnovat nechtěli, ale naši přátelé byli po odpočinkovém dni plni elánu, tak jsme jim nemohli menší diskuzi upřít. Alespoň jsme se dozvěděli, že mají stejný cíl jako my- vrcholek Ankogelu, a že se tam tedy možná potkáme. Zatímco se Jirka staral o tuto výměnu informací, my ostatní jsme využili rozžhavených kamen a začali bádat, kterou dobrůtku dnes uvaříme. Kluci se rozhodli pro kuře na paprice v kombinaci s kuřetem na česneku, na tuto směsku se Holanďané koukali podezřívavě, když jsme si však s Hankou vysypaly do ešusu naši gulášovou polívku, změnil se jejich výraz ze zděšeného na znechucený a s jistým respektem v hlase se ptali: "Co to je?" Jak co to je? To je naše jídlo! Abychom je nějak morálně nepohoršovaly, vzaly jsme si svou červenou věc a papaly pěkně venku, naboso a na zemi, jo, Češi budou mít v zahraničí zase o něco lepší jméno.

Úterý, večer: Jsme úplně mrtví, najezení a jakžtakž umytí, jdeme spát...

Neměli jsme strach z pádu, spíše hrozilo ušlapání davem:-)

Středa, ráno: Vstávání v šest ráno jde shrnout do jednoho zcela výstižného slova:HNUS! V bivaku tma, než jeden najde vypínač, musí zakopnout o 20 věcí, které se při příchodu do pokoje hodily na zem a i přes veškeré představy, že se přes noc samy uklidí, tam stále leží a čekají, komu by zabránily v postupu ven. Ovšem, po překonání všech těchto nástrah, pastí a podfuků se za dveřmi naskytl neskutečný pohled (ne, ten na polonahé, rozespalé Holanďany to opravdu nebyl) mám na mysli pohled na vrcholky, které byly jen jemně osvětleny ranním sluncem, částečně zahalené v mracích a které daly celé expedici název:EXPEDICE MORDOR. Jako obvykle jsme spatlali a vodou slepili něco ze sáčku, abychom co nejrychleji vyšli, neboť před námi byla dlouhá a náročná cesta. Ano, dnes jsme chtěli jít na Ankogel, který byl dle rakouských rozcestníků něco přes šest hodin cesty, tak, upravili jsme si to na schopnosti normálního smrtelníka a za úkol jsme si tedy dali ujít dopoledne 300 výškových metrů k celkem vzdálené Hannover Hütte, kde dáme oběd a pak buďto odpočinkové odpoledne, anebo tří a půl hodinový pochod na Ankogel, k jehož vrcholu nám scházelo krásných 500 výškových metrů. Rozhodli jsme se pro druhou variantu s tím, že nebudeme ztrácet celé odpoledne. Nojo, po hodinové pauze, s plnými žaludky, to jsme měli spoooustu sil, kdyby se nás někdo zeptal tak půl hodiny před chatou, tak bychom ho prokleli až do nebe, ať nám zavolá vrtulník. Zástupy turistů co chvíli vyplivla ve stanici lanovka, kterou jsme míjeli, a jejich poznámky nám dost kazily morálku. Přece jen, když vám naproti kluše dobře živená Češka se svým mikro batůžkem a tvrdí, jak je to v pohodě, to byste ji hnali klackem až by se hory otřásaly...No, poslední kus cesty k chatě byl opravdu pikantní, neboť se nastoupávalo asi 150 metrů, což na úseku dlouhém asi 250 metrů nebylo to pravé pro naše nožičky, v některých případech olepené náplastí až po kolena.

Středa, odpoledne: Přebrali jsme batohy, to nejnutnější a nejcennější ( např. lovečák) jsme sbalili do jednoho batůžku, vzali úvazky a lana, nechali si věci v chatě a vyrazili přes davy turistů směrem, který nám černý puntík na rozcestníku ukazoval. Při odchodu jsme se potkali s našimi milými Hodanďany, kteří vážně nevypadali, že by na nějaký Ankogel měli vůbec pomyšlení.Trošku nás znervózňovalo, že se pohybujeme v davu, který čítá asi 50 lidí, protože černý puntík značí celkem náročnou a exponovanou cestu, kam teda, sakra, všichni jdou? Během cesty po kamenech a sněhu se však dav začal pomalu, ale jistě, zmenšovat. Zmenšoval se o to rychleji, čím více se zvětšoval sklon kamenitého svahu, až nás před posledním sněhovým polem opustili poslední tři Němci a rychlým "čelem vzad" odpochodovali někam zpět. Ankogel si s námi hrál dosti na schovávanou, často přes mraky nešel vidět ani ždibeček z jeho kamenité tváře, ale chvílemi jsme mohli zahlédnout i kříž na jeho vrcholku. Po nějaké té hodince jsme museli dát za pravdu průvodcům, ve kterých stálo, že je hřebínek ostrý jako břitva a že se tam nelehko pohybuje. Nicméně, chvilek, kdy kříž vykoukl z mraků, jsme si moc neužili, protože jsme se raději věnovali tomu, po čem šlapeme, abychom místo vzhůru nepokračovali dolů a to tempem doslova vražedným:-)

"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"
"To nejsou kříže, to můj sad!"

Kříž, kříž, ne, nejsou to naše vlastní hroby, je to vrcholek! Jupí, hurá na salám, spousty fotek, když jsme na chvíli vypluli z mraku, bylo doopravdy na co koukat a co fotit, užívali jsme si každou chvilku, někteří využili možnosti a šli "se vyvenčit" v třech tisících metrech, aby se pak mohli doma chlubit. Ovšem, mraky, které se kolem nás honily, začaly nabývat obrovských rozměrů, že i všechny mraky kolem Hory osudu byly slabým odvárkem. Rozhodli jsme se pro rychlý únik a šli dolů tak rychle jak jen to šlo. Cestou jsme potkali skupinu lidí, jejichž průměrný věk jsme odhadovali na 55 let, jak se se strhaným výrazem ve tváři koukají nahoru, směrem, kde jsme my ještě před chvílí seděli a kde byl vrchol. No, co už, nechali jsme je za zády a hnali se k chatě, protože mraky houstly, až vypadaly skoro jako ovesná kaše, kterou jsme schopni s naším kuchařským uměním vytvořit. Do chaty jsme došli takříkajíc po čuchu, protože viditelnost byla tak zlá, jak jen to šlo, ale uvnitř chatičky jsme viděli až moc dobře, seděli tam naši bratři Holanďani a nacpávali se specialitami zdejší kuchyně. Na jejich výstup na Ankogel jsme ani nepřemýšleli, slanina a pivo na jejich stole říkaly vše. Poseděli jsme, ohřáli se, dali čaj, kafe, kakao, vyzvedli si věci a šli se uložit ke stanici lanovky, abychom se nacpali jídlem a příjemně unavení šli spát. Soumrak, mraky, kopce= Mordor v celé své kráse...:-)

Pokračování za nedlouho!

Hodnocení článku:

Průměrná známka: 1.00
Počet hlasů: 3
Přečteno: 17646x

Galerie fotografií:

 

• 1
• 2
• Další