Taury 2- Cesta z Mordoru na Moravu

25. srpna 2009

Taury 2- Cesta z Mordoru na Moravu

Skřety jsme nepotkali, zato svišti jakoby se klonovali. Batohy i při neustálém odběru potravin držely svou váhu, o které jsme byli přesvědčeni, že je alespoň 50 kg. Věděli jsme, že zdolání vrcholu pro nás znamená jakýsi bod zlomu a odteď už je cesta brána jako cesta zpáteční. Cesta z Mordoru na Moravu, no, těžko říct, kde je více příšer, přízraků a nestvůr..... Jedno je ale jisté: něco tak pěkného jako Taury na Moravě nemáme:-)

Vzhůru dolů, k přehradě!

Čtvrtek, ráno: Vstáváme, víčka snad tak těžká jako naše nohy, přes noc trochu zapršelo, to si ověřujeme, když z batohů vylíváme nějakou tu dešťovou vodu. Vaříme, balíme, odcházíme, dnešním cílem je zakempit někde v co největší blízkosti obrovské vodní přehrady, která je opravdovou raritou. Má to jen malou chybičku, musíme sklesat asi 700 metrů, které však další den budeme muset nastoupat, dobrá, není to zase až tak malá chybička, ale jiné cesty není, tak s chutí do toho, což o to, dolů to jde, ale představa zítřka není pěkná. No, co, dnes je dnes a zítra je zítra. Zítřek nám z hlav vytěsní i okamžik, kdy se ztratí značení a my vidíme jen hluboko pod sebe, kde se na konci kamenitého pole bělá pole sněhové. Alespoň se nám to prostřídalo, prvně to byl sníh a pod ním kámen, tehdy by byl dopad zlý, ovšem teď už by dojmy z jízdy po k zadku po kamenech ani sebeměkčí a sebechladnější sníh nespravil, to už by bylo na zručného plastického chirurga. Víceméně po poledni, no, tedy spíš více, než méně, scházíme k Osnabrücker Hutte, kde dáváme polední pauzičku a konzultujeme svůj další postup s mapou. Jsme neskutečně rádi, že jsme návrh na okružní cestu okolo jezer zamítli, cesta je i bez nich dlouhá a počasí má zase nějaké choutky nechat nás promoknout.

Čtvrtek, odpoledne: Mašírujeme si to pěkně kolem přehrady, po rovné, zpevněné silnici, pro zkrácení času hrajeme slovní fotbal. Jestli někdy budete hrát s Laďou, připravte si řádnou zásobu slov, které začínají na "E", je to zjevně jeho oblíbená koncovka... Po hodince chůze se začínáme shánět po místu, kde bychom přespali. Prvně se radujeme ze dřevěného domečku, který vidíme už od cesty, dojdeme tedy k němu, abychom zjistili, že je zamčený. Nevadí, hned vedle je otevřená bouda se střechou, z té nás ovšem, se zběsilým bečením, vyhání její ostříhaná ovčí obyvatelka, tak tedy balíme své saky paky a hledáme dál. Daří se, našli jsme krásnou střechu přilepenou ke skále, potok je kousek a pršet sem zajisté nebude. Cesta k potoku má sice taky jednu vadu na kráse a to v podobě asi třímetrového valu z kamení a hlíny, který je nutno přelézat, ale nemůžeme chtít hned všechno, že? Zde ponecháváme věci a Sašu a pokračujeme v putování za betonovým monstrem, které vypadá, že je celkem blízko, ale ona ta potvora je ještě pořádný kus cesty daleko. Nalehko ale máme pocit, že se vznášíme, a tak už asi za hodinku a půl shlížíme ze dvou set metrů vysoké a sedm metrů široké hráze dolů tam, kde bych v případě jejího protržení určitě stát nechtěla.... Dlouho jsme se ale pohledům dolů nevěnovali, začalo nám trochu temnět nebe nad hlavou a soumrak to doopravdy nebyl, což nám potvrdily kapky, které nám zběsily bušily do hlav, na ramena, no všude, kam jen to šlo. Cesta zpět nám trvala asi 45 minut, což znamená, že jsme ji stihli dvakrát rychleji... Prší, zima je, večer je, tak co dělat? Najíst se a spát, samozřejmě. Zítřek bude zajímavý, minimálně cesta po kamenech, na které teď vesele prší, tak po těch se budeme klouzat, to bude ale krása. Uvidíme ráno....

Rozlučkový den, na rozloučenou prší a máme to pěkně do kopečka:-)

Pátek, ráno: Probouzíme se, prší, odkládáme vstávání na později. Probouzíme se později, stále prší, ještě odkládáme vstávání na později. Třetí odkládání se už nekonalo, protože déšť trochu ustal a my potřebovali vyrazit hned, jak to půjde, tak jsme si navařili kašičky, chlebíčky a co jsme kdo kde vyšťoural a během této činnosti nám pršet přestalo. Nalili jsme se pořádně teplým čajem a vyrazili vzhůru, vstříc svému osudu. Osud nám asi nebyl příliš nakloněn, protože během chvíle nám opět začalo pršet. V terénu, kde jsme se nacházeli, se nám to ani trochu nelíbilo. Stačilo jedno smýknutí na mokré trávě nebo na mokrém kameni a už jsme mohli plavat potokem přímo do přehrady a prozkoumat její strukturu velmi, velmi zblízka. Stoupáme a stoupáme, občas kousek sjedeme, občas si přišlápneme pláštěnku, ale pokračujeme v cestě. Z klouzající trávy plynule přecházíme na ještě více klouzající kameny, no, terén si holt člověk nevybere. Posledních sto výškových metrů se hrabeme- a to do slova a do písmene, po kamenech k bivaku v sedle, kde míníme vařit oběd. Alespoň, že ten déšť už přestal. Zapaření jsme až za ušima, ale veselí taky, bivak je opravdu famózní. Na to, jak vypadal zvenčí spíš jako bouda, kam se chodí odkládat potrava už jednou prošlá trávícím traktem, o to hezčí byl vevnitř. Už se ale musíme rozdělit, jedna dvojice odchází pro auto, protože město, do kterého jsme schopni odsud sejít, je ještě pořádný kus cesty od místa, kde máme auto. Zbytek vaří a užívá si představ, jaký by byl asi výhled, kdyby bylo alespoň trochu vidět.

Pátek, odpoledne: Sestup 1400 metrů je celkem silná kávička, ale když člověk špatně došlápne, tak sestupuje doopravdy rychle. Se značením cesty to Rakušani taky moc nepřeháněli. Možná už jim docházela barva a tak s ní šetřili všude, kde to šlo. Naštěstí bylo jasné, že jediná cesta je směrem dolů, a tak jsme hledali kudy to půjde a nebude to moc bolet. Našli jsme, sice to občas bolelo, ale určitě mohlo být i hůř. Každopádně, toho, kdo vymýšlel tu cestu, bych chtěla potkat, ale věřím tomu, že on by mě potkat nechtěl. Na střídačku jsme totiž procházeli potokem, přelézali kameny a procházeli cestičkou tak úzkou, že se vedle sebe nevešly ani dvě nohy, když jedna druhou míjela. Abychom se nenudili, tak občas přišel nějaký ten úsek se spoustou bahna, před kterým nebylo úniku. Se značením na stromech se také pytel neroztrhl, proto není divu, že nám kluci zabloudili a museli se po kolena brodit potokem. No co, k autu se předsunutá dvojice dostala stopem a autobusy a dojeli před konec lesa, na začátek silnice, zrovna když zbytek vylézal z lesa. Opravdu přesné načasování. Navlečeme se do čistého a jakžtakž i voňavého oblečení, nasedneme do auta a uháníme okupovat první benzínku, kde mají velké a čerstvé bagety....

Všude dobře, tak co doma?

Sobota, brzo ráno: Dojíždíme na Březovou, užíváme si teplé vody, vybalujeme spacáky, boty jako tradičně zůstávají co nejdále od postelí...Na snídani si dáme každý minimálně 4 párky, vybalíme a vrátíme, co nebylo naše (ehm, někteří přijdeme na to, že to není naše, až doma:-)) a odjíždíme tam, odkud jsme v pondělí přijeli...........

Fact & Fiction

Mapy, řeči, realita...

Ačkoliv srdce masívu Taur nese název Ankogel Gruppe, je jeho nejvyšším vrcholkem Hochalmspitze, který s kótou 3360 m.n.m převyšuje Ankogel o 108 výškových metrů. Celá část Ankogel Gruppe je dobře dostupná a to díky železnici a vysokohorské silnici, která vede k přehradě Kölnbreinspeicher ve výšce asi 1931 m.n.m. Této silnice jsme však nevyužili, neboť jsme přišli ze zcela opačného směru. Vycházeli jsme od stanice lanovky v blízkosti města Bad Gastein, která leží ve výšce 1588 m.n.m. Okolo 8:30 jsme se vydali směr Hagener Hütte, podle rozcestníku měla cesta trvat 2 hodiny, nám trvala 3, během kterých jsme vystoupali do 2446 m.n.m (převýšení 858 metrů) a tam kolem poledne zastavili, využili nabídky a objednali si čaj a kafe. Dále jsme šli směrem Hannover Haus (podle rozcestníku vzdálené 3 hodiny) s tím, že cestou míjíme bivak a uvidíme, podle času, kde budeme spát.Okolo půl šesté docházíme k bivaku Mindener Hütte 2428 m.n.m, kde se dá uvařit na kamnech, dá se využít toaleta a dá se doplnit voda z pramene,zde nocujeme .Ráno vstáváme v 5:30, okolo 7:30 odcházíme k Hannover Haus ve výšce 2722 m.n.m. Kolem 11:30 přicházíme k Hannover H., kdy se celé 300metrové převýšení překonává až v úseku mezi dvěma stanicemi lanovky,která kousek pod touto chatou končí. V chatě jsou toalety, sprchy a možnost ubytování, my jsme si jen objednali gulášovou polévku a něco na pití. Po domluvě s personálem jsme zanechali věci v jednom pokoji a po 12 hodině míříme k Ankogelu, podle rozcestníku vzdáleném tři hodiny po exponované cestě. Ve tři hodiny sedíme na vrcholu, ve výšce 3252 m.n.m. (převýšení 530 metrů). Před 16:00 scházíme k Hütte, popijeme čaj a slézáme kousek, k horní stanici lanovky, kde nocujeme. Od 9:00 scházíme k Osnabrücker Hütte do výšky 2022 m.n.m. Tam jsme asi po 4,5 hodinách klesání (podle rozcestníku 3,5hod.)Kolem 15:30 vyrážíme okolo přehrady najít místo pro přespání. Po hodině a půl chůze( podle rozcestníku také po 1,5 hod.)nacházíme odbočku, kudy zítra půjdeme, a asi 10 minut cesty po ní necháváme věci pod přístřeškem(1998 m.n.m.) a nalehko odcházíme k betonové hrázi. Cesta trvá hodinu a půl(i podle rozcestníku) Pohybujeme se stále po zpevněné asfaltce ve výšce asi 2000 metrů. Cestou zpět nás zastihl déšť a cestu k věcem ,psanou na 1,5 hod., jsme tedy zvládli za 45 minut. V 19:30 jsme pod stříškou a chystáme spaní.Ráno vstáváme v 8:00 a odcházíme směrem k bivaku Ali-lanti,ve výšce 2685 m.n.m. který je psaný na tři a tři čtvrtě hodiny. V dešti se tam ve 12:30 dostáváme(stoupání 687 metrů). Někteří ihned schází ke Gasthof Prossau ve výšce 1279 m.n.m. aby se pomocí autobusů a stopování dopravili do Bad Gasteinu a nakonec do Sportgasteinu, k lanovce, kde bylo zaparkované auto a poté přijeli naproti ostatním. Cesta k Prossau je psaná na tři a čtvrt hodiny, my jsme ji opravdu svižným tempem, ve dvojici, zvládli za 2,5 hodiny(sestup 1406 metrů)....